Netrvalo dlouho a jabka v akci, který jsem velmi rychle sežral, nahradili spolujezdci z říše lidí. Neříkám, že jabka jsou špatný, ale lidi jsou taky docela v pohodě. Měl jsem to štěstí, abych na svejch cestách postupně potkal většinu známejch tváří z Takaky, který byly naprosto ideálně rozmístěný po Jižním Ostrově. Kromě toho sem tam potkáte stopaře, se kterýma nakonec strávíte i několik dní. A tak když lidem říkám, že cestuju sám, není to vlastně pravda.
Moeraki boulders - po východním pobřeží zpět na sever
Nugget Point
Žlutý 3 tejdny
Mamoru
Mamo, jak mu všichni říkaj, v Nirváně sloužil před Keitou. Celej rok cestuje stopem, což se mu jednou nevyplatilo. Na severu Severního ostrova s ním jeden týpek vypekl a odjel mu s veškerejma věcma včetně pasu. Mamo pak několik dní trávil jako bezdomovec a spal v McDonaldovi v Aucklandu společně s regulérníma bezďákama. Tenhle příběh se místním médiím zalíbil natolik, že se dostal do novin a do rádia, načež se mu začali ozývat lidi s nabídkou bezplatnýho ubytování, jídla, oblečení a sexu. A tak Mamo vesele stopuje dál.
Mamo – společně jsme procestovali Fjordland
Duidui
To není popěvek, to je jméno další bejvalý wůferky z Nirvány. V South Parku kdysi říkali, že Číňani nemaj duši. Dlouho jsem tomu věřil, než jsem potkal Dui. S Dui jsme se hecli k bungee jumpu v Queenstownu. A taky mi na pár dní poskytla útočiště.
Vzpomínka na tátův kalendář
Z dětství si pamatuju, že jsme měli na hajzlu dva kalendáře. Na jednom z nich měl táta nahotiny s roztomilejma bobříkama (chápej, devadesátý léta) a na tom druhym byla ohromná hora a pod ní jezero. Vždycky jsem si myslel, že je to nějaká Kanada a že nic takovýho v životě neuvidim. Můj malej dětskej sen se stal skutečností. A bylo tomu právě v Jižních Alpách u hory jménem Mt Cook, nejvyšší hory Zélandu (3724m).
Jsou místa, kde můžeš bejt ten nejhorší fotograf. Můžeš bejt slepej, bezrukej, nebo úplně blbej, ale stejně uděláš dobrou fotku. Mt Cook je jednim z těch míst. To místo je grandiózní, pompézní, spektakulární. Prostě kurevsky dobrý. Jenom ti musí vyjít počasí, což je asi jako vyhrát ve sportce. A já po dvoudenním čekání vyhrál.
S Beth kousek od Mt Cook
Takhle to vypadá, když je zataženo
Mount Cook v plný kráse
Mimochodem na týhle hoře trénoval Edmund Hillary výšlap na Mt Everest. Do týhle chvíle jsem ani nevěděl, že Hillary byl kiwík. Dotáhl to jen na pětidolarovou bankovku stejně jako žlutookej tučňák.
No a den na to jsem u vedlejšího jezera Tekapo absolvoval bezkonkurenčně nejlepší zélandskej výběh. Kdyby to někoho zajmalo, tak ta tyrkysová barva jezera vzniká směsí říční vody, vody z ledovce a kamenný drti.
Výběh okolo jezera Tekapo
Oblast Mt Cook jsem procestoval s Kanaďankou Beth, která přiznává, že neví, kde je Česká Republika, a že je jí to upřímně jedno. Příběh? Jo, jeden hnusnej bych měl. Jednoho večera mě vzala chlastat do baráku k jejím kámošům. Když jsem se po čase otočil, abych se podíval, co běží na dvoumetrový televizi, k mýmu překvapení jsem uviděl porno. Ženskejm tam z prdele lezly křišťálový koule velikosti kokosovýho ořechu. To mě popravdě moc nebere, ale bralo mě sledovat holku z Peru, pro kterou to očividně bylo nad rámec chápání. Celou dobu se tvářila, asi jako když máš náběh na kejchnutí. Vůbec bych se nedivil, kdyby už v životě nepromluvila. Nojo, holt jinej kraj, jinej mrav.
Rozverná Beth
Christchurch
Christchurch, třetí největší město Zélandu po Aucklandu a Wellingtonu, se stále vzpamatovává ze zemětřesení z roku 2011, který připravilo mnoho lidí o zaměstnání, o střechu nad hlavou a v tom nejhorším případě i o život. V kontextu nedávnejch událostí tomu člověk rozumí trochu líp. Ikdyž už uplynulo pět let, pořád je to dost špatný a polozbořený budovy vidíte na každym rohu. Obdivuju odhodlání místních obyvatel, který neutekli a pomáhaj Christchurch postavit na nohy. Nicméně nemohl jsem se ubránit pocitu, že město a lidi jsou plný negativity a nevyzařuje z nich to stejný, co zažíváte jinde na Zélandu. Prostě jsem se tam necejtil dobře. Je to asi jako když si jdete v Brně na hlaváku koupit lístek na vlak. Už je to sice pár let, ale ten pocit ve mně přetrvává dodnes.
Bavil jsem se o tom s pár místníma a překvapivě jsme se na tom shodli. Došli jsme k tomu, že nálada nevzniká ani tak z křivdy vůči přírodě a proběhlejm katastrofám. S tím jsou tady všichni smířený a tvrdě makaj na tom, aby město zase prosperovalo. Ten problém vidíme v pocitu nejistoty, že ta samá katastrofa může přijít kdykoliv znova a znova je může připravit o všechno. U lidí je narušená základní lidská potřeba pocitu bezpečí. Nabízí se možná otázka, proč se všichni neodstěhujou. Kromě vztahu, kterej si za svůj život vybudovali k jejich rodišti, mnoho lidí ani nemá dostatek peněz, aby se se vším všudy přesunuli jinam.
Město se stále vzpamatovává ze zemětřesení z roku 2011
Marius a belgická trojka
S Mariusem z Německa jsme taky wůfovali v Takace. Společně s ním a jeho třema kámošema z Belgie jsme vycestovali do města Christchurch a na poloostrov Akaroa, kde jsme rybařili a oddávali se nelegálním radovánkám.
Kuci měli takovou malou úchylku. Na všech fotkách chtěli ukazovat šourek (rozuměj varlata, pytel, anglicky balls, testicles, scrotum, bollocks). Pokud zná někdo latinskej název týhle poruchy, nechť dá vědět.
Po hodinách strávenejch amatérskym rybařenim jsme se každej den vraceli s nepořízenou. Jen jednou jsme chytli malýho žraloka, kterýho jsme nakonec pustili. Ale aspoň byla s klukama prdel (vlastně šourek).
Marius a chleba s marmeládou
No comment
Na skok do Golden Bay
O Golden Bay už jsem toho nakecal hodně, takže budu tentokrát stručnej. Nemohl jsem si pomoct a na závěr svejch cest po Jižáku jsem se v Takace ještě na otočku zastavil, abych se se všema poctivě rozloučil.
Přátelé z jógy - po mé levici BJ, učitel jógy, kterej má v 60 letech lepší kondičku než většina dvacátníků
Malá vzpomínka - výšlap s Moravákama na Wharariki Beach
Jussi, výbornej týpek z Finska
Robert a Lea, co vzadu chrápe
Výhled z Takaka Hill aneb definitivní loučení s Golden Bay
10 dní meditace alias Vipassana
Docela dlouho jsem přemejšlel, jak tohle téma uchopit, aby to mělo nějakou informační hodnotu. Nakonec jsem zjistil, že je pro mě těžký o tom psát. A tak jsem se rozhodl o tom nepsat. Jen snad řeknu, že jsem měl hodně vysoký očekávání. A když mám vysoký očekávání, bejvám dost často zklamanej. V tomhle případě ale realita daleko předčila očekávání. Byl to test disciplíny, odhodlání a koncentrace, kterej si budu chtít jednou za čas zopakovat. Každýmu, koho to bude zajímat, rád povyprávim osobně.
Klidný místo uprostřed ničeho
Celebrita 1
Na svejch cestách jsem potkal i dvě celebrity. První z nich se stal známej díky svýmu vytříbenýmu chování. Kdo ho pozná?
Věrní fanoušci tohohle blogu si určitě vzpomněli na hovádko jménem Will. Will se za ty měsíce nezměnil. Pořád prdí a chlastá a je to v tom nejlepší. Jenom už se přestal omlouvat. A taky si našel přítelkyni. S Willem jsem na Zélandu poprvý navštívil diskotéku. A tancoval jsem. To už něco znamená.
Celebrita 2
Druhá celebrita je celebrita s velkým C. Dvojník Michaela Jacksona a profesionální rybář v jedný osobě. Pro osvěžení jsem vyhrabal jedno starý a dost špatný video.
Na kafi s Michaelem Jacksonem
Když měl Michael problémy s plastikou, Keita ho na koncertech zaskakoval. Ale nikomu to neříkejte, je to tajný. Keita byl dvakrát vyhozen ze zaměstnání. Poprvý to byla kiwi farma, podruhý úklid v hotelu. Teď se věnuje úklidu v dalším hotelu a vydělává prachy, aby se za mnou mohl jet jednou podívat do Králík.
Potkali jsme se v Queenstownu a musim říct, že slušně pokročil s angličtinou. Porozumí už většině věcí a občas dá dokupy i souvislou větu. Nicméně má pořád co dohánět. Když jsem se mu snažil vysvětlit, že jeho šéfová je protivná, protože má krámy, nemohl za boha porozumět. Slova period ani menstruation nezná, a tak jsem na to šel přes krvácející vagínu. Když ani to nezabralo, musel jsem použít google translator. Všichni okolo už se totiž divně koukali. Takže měsíčky se japonsky řeknou gekkei, kdyby to někoho zajmalo. Jo, a Keita všechny pozdravuje. Především věrný fanynky, co nejsou protivný.
Perlička
Dámy a pánové, mám pro vás radostnou zprávu. Kromě toho, že budu brzo v Králikách, bych vám chtěl oznámit, že jóga už je úplně pro všechny. Ano, úplně pro všechny. I pro líný kundy! Že nevěříte?
Minulej tejden se Zélandem prohnalo zemětřesení o síle 7,5 stupně Richterovy škály. Jednalo se o jedno z nejsilějších zemětřesení v historii země. Jenom pro ilustraci, zemětřesení, který v roce 2011 zničilo třetí největší město Zélendu Christchurch a zabilo skoro 200 lidí, mělo sílu 6,3 stupně. V tomhle případě mělo zemětřesení "pouze" dvě oběti, ale poměrně solidně zdevastovalo pobřežní město Kaikoura, který jsem projížděl pár dní před touhle událostí.
Hromada z vás se mě v minulym tejdnu ptala, jestli jsem v pořádku. Jednak chci poděkovat, že jste si na mě vzpomněli, druhak potvrzuju, že jsem v pořádku. V době zemětřesení jsem ale byl poměrně blízko epicentru (cca 200km), a tak jsem měl možnost celou událost intenzivně přožít na vlastní kůži. Do týhle chvíle jsem znal zemětřesení jen z televizních zpráv. Člověk si při pohledu na zdevastovaný budovy a trojciferný počty obětí jen povzdychne a řekne, jaký to má štestí, že žije v ČR.
Blížila se půlnoc a já dopíjel první pivo. S Davidem jsme stepovali na verandě a kecali o úskalích podnikání a marnostech dnešního světa. Byl to závěr krásnýho slunečnýho dne v Nelsonu, jednoho z mejch nejoblíběnejších míst na Zélandu. Se lvím zívnutím doprovázeným slovy dobrou noc odkládám prázdnou lahev na stůl a vydávám se směrem k Autu. Už první krok naznačil, že něco není v pořádku. Druhej a třetí krok se stejnym pocitem nejistoty dává signál, že nohy nefungujou tak, jak by měly. Podobnej pocit jsem zažil pár let nazpět po sedmi dvanáctkách a sedmi tuzemácích. Kdysi to skončilo potupnym placákem přímo do bláta. Pohled na padající stožár a město, který v setině sekundy zhaslo, ale ukazuje, že to není problém mýho těla. Pomalej, ospalej a zmatenej nechápu, co se děje a zrychluju chůzi. Země pode mnou se hejbe půl metru doprava, půl metru doleva. Udělat každej krok činí ohromnej problém. David řve "utíkej dál od toho baráku!!!". V tu chvíli si uvědomuju, co se děje. Celá situace trvá několik minut a pak se uklidňuje. Potkáváme se před domem, abysmesme v počtu devíti lidí vymysleli, jakej bude krizovej plán.
Tu noc jsem skoro nespal. Slabší zemětřesení se vracelo několikrát do hodiny a houpalo mi s autem, jakoby chtělo naznačit, že ještě nemáme vyhráno. Já si v hlavě přemítám celou situaci dokola znova a znova. Nebyl to pocit strachu, kterej mě v tu chvíli ovládnul. Bylo to kurevsky silný uvědomení, jak malej a ubohej člověk vlastně je. Uvědomíš si, že v tu chvíli absolutně nezáleží na tom, kolik peněz, diplomů, svalů nebo ženskejch máš. Uvědomíš si, že v tu chvíli seš to největší hovno, se kterym si matička země vytře prdel bez mrknutí oka. A udělá to, kdy se jí jen bude chtít.
Že si to nezasloužíme? Asi bych se hádal.
Tímto děkuju Ireně a spol, že jsem s nima mohl neplánovaně zůstat tři noci poté, co mi zrušili trajekt a nebylo jasný, jestli se vůbec dostanu na Severní ostrov.
Kaikoura
Touhle filosofickou vložkou jsem si udělal poměrně pěknej most k dalšímu tématu.
Vipassana
Utečte daleko od civilizace, sedněte si do tureckýho sedu, zavřete oči a soustřeďte se na svůj dech. Vydržte to dělat 11 hodin. Během dne s nikym nemluvte, nemějte oční kontakt, zbavte se počítače, telefonu, mp3, knížek i papíru a tužky. Přestaňte běhat, cvičit a další věci, kterýma si rádi krátíte čas. Stravujte se vegansky a poslední jídlo mějte ve dvě hodiny odpoledne. Jediný, s kým je dovoleno si povídat, je vaše hlava. Tohle všechno vydržte dělat 10 dní v kuse. Proč? Proč ne.
Přátelé, nevim, co to se mnou udělá, ale dnes začínám tuhle desetidenní meditační seanci, která se vyučuje po celym světě a jmenuje se Vipassana. Je to pro mě vrchol mýho pobytu na Zélandu a poslední dva měsíce jsem vše plánoval tak, abych tam mohl být. Neměl jsem potřebu se s tím svěřovat, protože tyhle věci nerad lidem cpu. Stejně by všichni říkali, že jsem blázen. To si můžete říct, až tady nebudu. Po návratu se rád podělim o svý dojmy a snad doženu i blog, kterej je zhruba tři tejdny ve skluzu.
Po veleúspěšném díle „Zvířátka a hipíci“ přichází díl druhý. Dětičky, zbystřete!
Tenhle tejden si budu dlouho pamatovat. Komba se sčítaly, protože nový zážitky přicházely, když nadšení z předchozích ještě nevyprchalo, a já si občas nebyl jistej, jestli se mi to jenom nezdá. Vezl jsem se na vlně nezapomenutelnejch zážitků, který do mě Zéland pral koňskou injekcí. Podělim se o tři z nich.
Opouštíme Queenstown
a míříme do Fiordlandu
Modrej tejden
Fiordland
Fiordland je oblast jižního ostrova, která je považovaná za osmej div světa a tak trochu symbol Zélandu. Nejvyhlášenějším místem Fiordlandu je Milford Sound, dlouhej úzkej záliv formovanej miliony let pohybem ledovců. Milford je vyhlášenej pro svoji nekonečnou krásu a nekonečný množství pískomrdek. Jestli jich na Vestkoustu bylo hodně, tak tady jich je nejvíc. Víte, odkud se vzaly?
Legenda říká, že když pán bůh stvořil Milford Sound, bylo to tak nádherný místo, že se bál, aby tam lidi nezůstávali. Stvořil proto pískomrdky, který měly zajistit, že všichni, co přijdou, zase odejdou a uvolní tak místo novejm obdivovatelům. Hele, jestli je tohle pravda, tak by pán bůh zasloužil nakopat prdel. Pokud měl skutečně takový obavy, měl radši zajít na imigrační oddělení, v papírech najít kvóty na víza a v kolonkách Němci a Francouzi udělat dva obří škrty plus podpis. Ušetřil by všem spoustu starostí. Mimochodem fašisti s příchodem tepla začali celkem brutálně válcovat milovníky šneků a je jich tady teď asi jako Číňanů v Queenstownu. Prostě moc. Je jich tady tolik, že to vadí jim samotnejm a sami před sebou se schovávaj a hrajou si na to, že nejsou Němci. To je hrozně srandovní pozorovat. Na druhou stranu je docela chápu. Letíte 20 000km daleko, abyste poslouchali ten stejnej jazyk všude okolo? Je to podobný jako když jedete do Chorvatska a vyvalíte se na pláž, kde jste obklopený tunama českejch jsemvpičistů, paštikářů s ponožkama v sandálích. Nechtěl jsem náhodou mluvit o Milfordu?
Trek okolo Milford Sound je jeden z Great Walků, kterej si ale bohužel nemůžete udělat podle svýho. Je nařízený, kolik dní ho musíte jít, kde máte spát, jak se máte dostat zpátky a kolik máte zaplatit. Za čtyři dny chůze dáte skoro 8000 a to jsem nedal. Místo toho jsem si zaplatil půldenní projížďku na lodi, která nás vzala napříč zálivem za desetinu ceny treku. Prší tu 200 dní v roce, ale my měli štěstí. Svítilo slunko. Nicméně říká se, že tady na počasí nezáleží. Že Milford je za každýho počasí jinej a pokaždý jedinečnej.
Kdybych to měl nějak zhodnotit, řekl bych, že to bylo dobrý a za ty prachy to stálo. Mrzí mě, že nejsem schopen vykoktat víc, ale do toho mě přece nikdo nutit nemůže. Jo, byli jsme obklopený vysokejma skálama, ze kterejch se semtam valily mohutný vodopády, na šutrech se semtam opalovali lachtani a sluníčko nám loupalo kůžičku z nosánků. Ale jste tam s hromadou dalších lidí a okolo vás proplouvá hromada dalších lodí. Celý mi to trochu připomnělo vyhlášenou Halong Bay ve Vietnamu, kde jsme byli loni. Aniž bych myslel na to, že je to zase jenom byznys, něco mi zkrátka nedovoluje si to užít tak, jak bych si představoval. Ale jo, jak říkám, bylo to dobrý.
Ráno v kempu
Hned po příjezdu k přístavu Milford Sound
Lachtaní rodinka
Vodopád dne a vrchol plavby
Opustil jsem Milford a začal se rozhodovat co dál. Měl jsem možnost přejet rovnou na východní pobřeží ostrova a ušetřit nějakej čas, anebo se vydat podél Fiordlandu dál na jih, kam moc lidí nejezdí a kde se žádný vyhlášený místa nevyskytujou. Rozhodl jsem se pro dobrodružnější variantu a valíl to dál na jih bez jakejchkoliv očekávání.
Zhruba po dvou hodinách cesty dostávám pravej hák přímo na bradu. Po pravý straně se objevuje něco, co mě nutí šlápnout na brzdu a prudce stočit volant doprava na pláž. A pak už jen čumět. A žasnout. Čumět a žasnout. Jezero, ze kterýho vystupuje dobrejch dvacet ostrůvků zahalenejch v mlze. Různá vzdálenost ostrůvků od břehu společně s hustou mlhou namalovaly nenapodobitelnou kaskádu obrysů, která vyzařovala něco tajemnýho. Tu atmošku na fotku nejde zachytit. Zachytíš maximálně obrázek, kterej ti ten pocit může připomenout. Nic víc.
Zpětně jsem si musel zjistit, že tohle jezero se jmenuje Manapouri
Neuvěřitelná atmosféra
Koronae se jednoho dne vypravila hluboko do deštných pralesů, kde nešťastně upadla a uvízla. Její sestra Moturua se jí vypravila hledat. Když ji našla, zjistila, že sestře nejde pomoci. A tak tam s ní zůstala, dokud obě nezemřely. Z jejich slz vzniklo jezero Manapouri. To v překladu vyjadřuje úzkost a bolest. Tak praví maorská legenda. Nevim jak vám, ale mě tohle připadá lepší příběh, než to, že se někde posouvaly ledovce.
Denní porce nadšení pro mě v tu chvíli byla vrchovatě naplněná, a tak jsem se rozhodl pokračovat v cestě dál na jih. Po deseti minutách dostávám kopačku přímo do koulí. Příroda během vteřiny vyměnila všechny kulisy. Pršelo a zároveň nepršelo, sluníčko svítilo a zároveň nesvítilo, bylo zataženo a zároveň nebylo zataženo. Co to kurva je? Nekonečná zelená louka posetá ovcema, v pozadí se prsej bílý vrcholky hor a někdo naprosto dokonale nasvicuje celou scénu. Ta se s pohybem mraků každejch pár sekund mění. Naskakuje mi husina a já nechápu, co se děje. Popojíždim a každejch padesát metrů zastavuju, dávám výstražný a potichu si šeptám „ty pičo, ty pičo“. Nikdo kromě mě široko daleko není a auta jakoby neexistovaly. Tenhle stav jsem zažil asi podruhý v životě a pojmenoval jsem ho nonstop jawdrop.
Chápeš to?
Chápeš to?
Nebyla to ani tak síla obou míst, který mě ten den totálně odvařily. Byla to síla momentu, načasování, energie, ticha a především mýho vlastního vnímání. Všechno se tady potkalo a čas v tu chvíli přestal existovat. Někdo jinej by stejnou trasu profrčel během pár minut, já tam ale zůstal až do setmění. Nebylo kam spěchat. O těchhle místech nikdo nikdy nemluvil, přišly bez pozvání a za nic jsem neplatil. A budu si je pamatovat do konce života.
Na cestách
Zůstal jsem věrnej mamvpičismu i na cestách. Většinou spim načerno někde za křovim. Zatim mě nechytli, ale jsem přesvědčenej, že je to paradoxně bezpečnější, než spát na oficiálních místech. Z jednoho „bezplatnýho“ mě nedávno celkem nevybíravě vyhodili, že prej je akorát pro dvanáct aut a já přijel jako čtrnáctej. Takže nasrat, pánové, na takovejch místech už mě neuvidíte. Občas prespim v backpackeru, ale fakt mě nebaví spát na pokoji s dalšíma pěti lidma, který se snažej potichu prdět. Dělaj to všichni. Pár lidí jsem se na to dokonce ptal a každej mi to potvrdil. Kdyby to všichni dělali nahlas, bylo by se aspoň čemu zasmát.
V Autě mám bordel skoro jako ženská. Tak tak se do něj sám vejdu. Kdybych náhodou potkal stopařku, nahou a nadrženou miss Venezuela, musel bych se slušně omluvit se slovy, že bohužel nemám místo, protože jsem nakoupil hromadu jablek v akci.
Plán pořád nemám, mám jen hrubou představu, kam bych se chtěl podívat. Denní plánování probíhá zhruba tak, že si ráno strčim prst hluboko do nosu a podle toho, co vytáhnu, se rozhodnu, co bude dál. Každej den popojedu o 100-200km. Když se mi někde líbí, zůstanu dýl. Abych ušetřil nějakej čas a zároveň potrénoval, tak většinu treků běhám. Víc toho pak za den stihnu a vejlet jako takovej dostane trochu jinej náboj.
Jabka z akce
Výběh na Kepler Track
Výběh na Key Summit - část Routebourn Track
I takhle se tady brodí
Papoušek Kea - tyhle drzý ptáky potkáte po cestě na Milford
Vidlákov
Po cestě dál na jih jsem cejtil, že v týhle oblasti Zélandu skutečně chcípl kokršpaněl. Na cestách jsem zpravidla potkával místní farmáře, který jezdili jako hovada. Tak trochu to na mě celý působilo jako Zélandskej vidlákov. Po oblastech, který mě finančně ždímaly, jsem atmosféru sena a vidlí vítal. Kromě toho jsou lidi v týhle oblasti neuvěřitelně odolný. V hlavním městě vidlákova, Invercargillu, jsem se nestíhal divit. To, že lidi chodí občas bosi, už jsem říkal, ale že každej druhej vidlák vychází z bazénu v 8 večer naboso a v šortkách, když venku fouká a teplota je 5 stupňů, to prostě nechápu. Ráno, když jsem se probudil a šel si zaběhat, potkávám nezávisle tolik běžců, kolik jsem nepotkal za poslední měsíc. Korunu tomu dala šedesátiletá paní, která se v rámci tréninku chystala potřetí vyběhnout ten nejbrutálnější krpál široko daleko. Když jsem se s ní dal pod kopcem do řeči, jen tak zmínila, že se právě vrátila z ultramaratonu v Peru. Respekt, respekt, respekt. A taky ohromná inspirace.
Jeskyňka
Druhej příběh je docela bizarní, ale chci ho tu mít. Nečtěte ho, je to ztráta času.
To jsem se takhle na doporučení místních vydal do jedný jeskyně - Clifden Cave. Po hodině plazení se černočernejma tunelama jsem měl údajně uvidět komnatu plnou glowwormů. To jsou červi, který ve tmě svítí, aby nalákali potravu. Často se za takový jeskyně platí, protože s tebou musí jít průvodce. Tohle bylo zadarmo a tak nebylo co řešit. Brožura doporučovala jít tam ve skupině aspoň dvou lidí, a taky aby každej s sebou měl dvě čelovky a náhradní baterky. Nojo, jenže tyhle brožury toho nakecaj. Taky se tam prej nemá chodit po vydatnym dešti. A že chcalo. Před vstupem postupně potkávám zmatenýho Francouze v disko hadrech a dva metry dlouhou Němku, říkejme ji třeba Brůmhilda. Domlouváme se, že to dáme společně. Po letmý kontrole zjišťuju, že jsem s jednou čelovkou nejlíp vybavenej dobrodruh. Diskofrancouz nemá nic, jen brejle a uplý rifle. Němka má kabelku a malý příruční světlo. Usuzuju, že to bude brnkačka, chopim se vedoucí pozice a vydáváme se vstříc tmě a totálnímu neznámu.
Po patnácti minutách zjišťujem, že to úplná prdel není, a že kombinace plazení, horolezení, brodění po koule hlubokejch proudů vody a neustálý předávání si Brůmhildiny lampy je docela komplikace. Diskofrancouz se mezitim ukázal bejt docela posera a totální pohybovej antitalent, kterýmu všechno trvá třikrát dýl než Brůmhildě. Kromě toho mu šíleně smrdí z držky, cehož si nejde v tak ztísněnym prostředí nevšimout. Jeho dech mě tak neustále drží při smyslech.
Dostáváme se pomalu do pasáží, který je čím dál těžší překonat a kde malá chyba může znamenat průser. Při představě, že uklouznu a rozbiju si hlavu o šutr a Diskofrancouz s Brůmhildou by se měli vrátit pro pomoc, uznávám, že si chybu dovolit nemůžem. Cesta je natolik adrenalinová, že zvědavost bohužel vítězí nad zdravym rozumem, a tak pokračujem hlouběji do jeskyně. Některý pasáže nám trvaj třeba i deset minut a vždycky si říkáme, jaký je štěstí, že nemusíme stejnou cestou zpátky. Zhruba po hodině jsme došli k místu, který bylo tak brutální, že jsem rozhodl, že dál nepůjdem. Dva metry pod náma byl velkej bazén, kterej nešlo obejít, a do kterýho se valil mohutnej proud nový vody. Nebylo jasný, jak je to hluboký a pokud bysme tam skočili, nešlo by se už vrátit zpátky. Museli jsme se vrátit.
Zatopenej vchod do Clifden Caves
Uvnitř
Nejen vinou Francouzova dechu začlo bejt docela dusno. Všichni jsme cejtili nejistotu, že některý pasáže na cestě zpátky nedáme. Při představě, že navíc dojdou baterky, bysme byli úplně v prdeli. Diskofrancouz se po cestě ukázal bejt nejslabší článek a zasloužil padáka, nicméně jsme se snažili fungovat jako tým a pomáhat mu, ikdyž to pro mě s Brůmhildou bylo občas nebezpečný. Vrcholem návratu byla pasáž, kdy jsme po téměr kolmý a kluzký stěně museli vyšplhat zhruba čtyři metry vysoko. Díky několika záchytům a vzpírání se proti bočním stěnám jsem se dostal nahoru. Myšlenka byla zeshora pomoct ostatním, pokud by měli problém. Diskofrancouz šel druhej a málem nás všechny zabil. Ve třech metrech se zasekl a tak jsem ho chtěl za ruku vytáhnout. Ve chvíli, kdy jsem ho začal tahat se místo botama začal zapírat nepochopitelně kolenama a tak uklouz. Scéna jak z akčního filmu, kdy já diskofrancouze držim ve vzduchu zatímco on zmateně kope nohama a snaží se znova vzepřít. Kdybych ho pustil, sletěl by dolu na Brůmhildu nebo se totálně rozbil o šutry. Nakonec se vzepřel a já ho vytáhl k sobě. Za záchrannou akci jsem byl z bezprostřední blízkosti odměněn litrem teplýho vzduchu přímo z jeho rozbitýho pajšlu. Výdech byl doprovázenej slovy „senk ju“ a smradem tak intenzivnim, že by donutil masařku odletět z hovna. Nezapomenutelnej moment.
Když jsme se pomalu blížili východu, došlo nám, proč to bylo tak náročný. Zjistili jsme, že jsme šli celou dobu špatnou chodbou mimo značenou trasu. Nezbylo, než uznat, že jsme dementi, který měli zatracený štěstí. Kromě toho jsme zjistili, že jsme do jeskyně vstoupili východem a že jsme v komnatě se svítícíma červama byli od začátku. A tak jsme zhasli obě světla a kochali se zaslouženym pohledem. Ten připomínal noční oblohu plnou zelenejch hvězd.
Unikátní zážitek jsme s Brůmhildou zakončili obědem v Autě. Anna se ukázala bejt pohodová holka, která na Zéland přijela dojit krávy. Potvrdila, že jih ostrova je strašnej vidlákov, kde se nedá nic jinýho než chlastat. Taky říkala, že je tu nejvyšší procento sebevražd, a že se ji snaží každej kiwík ošukat. No, tak to byla taková kulturní vložka.
Není prdel to vyfotit
...a tak jsem jednu ukradl
Slavnostní návrat
Curio Bay
Jedním z důvodů, proč jsem se vydal směr na jih, bylo Curio Bay. Říkalo se, že se tu u pláže občas mihnou takový malý delfíni (Hectors dolphin) nebo kosatky a hlavně že je tady možný vidět vzácný žlutooký tučňáky v jejich přirozenym prostředí. Moje dva dosavadní pokusy o to vidět tyhle tučňáky dopadly docela tragicky. Jednou jsme s Liborem na honu na tučňáky měli štěstí a jednoho jsme z 50 metrů zahlídli. Blíž jsme ale nemohli. Hrozila bynnám pokuta skoro 200 tisíc. I tak jsme měli radost. Podruhý na plavbě na Milford se jeden ukázal na břehu daleko od lodi. Oba moje pokusy o vyfocení dopadly tak, že to spíš vypadá jako zasviněná čočka, než že je tam tučňák. Posuďte sami.
Najdi tučňáka aneb pokus č1 na Vestkoustu
Najdi tučňáka aneb pokus č2 na Milfordu
Vyrazil jsem na hodně zvláštní pláž, která je pozůstatkem 180 miliónů let starýho pralesu z období jury a rozhodně nevypadá jako klasická pláž. Ve skutečnosti je to plošina tvořená zkamenělýma stromama. No a tady je prej možný před západem slunce vidět tyhle plachý tvory, který jsou považovaný za nejvzácnější tučňáky na světě. Jejich populace se počítá ve stovkách.
Curio Bay - zkamenělej prales
Kromě mě se na pláži průběžně pohybovalo dalších dvacet lidí. Pozoroval jsem, jak jsou lidi netrpělivý a omezený. Přijdou tam s očekáváním, že na ně všichni tučňáci celej den čekaj na pláži. Takže většina jich vydrží deset minut a zase mizí. Já čekal skoro dvě hodiny, ale dočkal jsem se. Slunce zapadá a v dálce z vody vyskakuje první frajer. Po pár minutách druhej. Lidi začínaj zmateně pobíhat a fotit svejma superdrahejma foťákama. Nikdo ale nesmí blíž než na deset metrů. Na celou situaci přišla dohlídnout místní autorita.
První frajer se vrací z roboty
Druhej frajer hned za nim
Oba týpci se každý dva metry zastaví, rozhlídnou se, kudy půjdou dál, a zase se posunou. Jejich cílem je dostat do svejch hnízd a nakrmit mladý. Lidi jim nesmí bránit v průchodu. Zatímco ostatní stále zmateně pobíhaj a hledaj nejlepší místo na fotku, já dál sedim na stejnym místě a ani se nehnu. Z nějakýho důvodu se oba tučňáci rozhodli jít směrem, kde sedim já. Když se přibližujou na dva metry, začínám zářit. Jako bych byl jedinej, komu ty kluci věří. Za odměnu mě nechávaj fotit z bezprostřední blízkosti. Limit deseti metrů pro mě v tu chvíli neplatil, protože to oni přišli za mnou. Zatímco já prožívám intenzivní propojení s vesmírem, ostatní musej bejt nasraný, protože kromě tučňáků maj na fotkách mě. Výjimečně doporučuju zkouknout i videa. Garantuju, že něco tak roztomilýho jste dlouho neviděli.
Na vlně posledních dní jsem se druhej den rozhodl přijít o svý surfařský panictví. Kde jinde, než na takovymhle místě. Na pláži nikdo a individuální lekce za litra. To jde.
Budete mi věřit, když řeknu, že si s náma na vlnu přišli hrát delfíni? Ikdyž to bylo jen na minutu, člověk ví, že tohle už dost možná nezažije. Celej tejden byl neuvěřitelnej, ale tahle minuta byla minuta mýho cestování, možná mýho života.
Porpoise Bay - mý serfařský a delfíní poprvý
Když cestuju, nehledám primárně krásný místa, hledám zážitky. Vyhlášený místa po sobě můžou zanechat pěknou fotku, ale nulovej zážitek. Stává se mi to dnes a denně. Výjimečný zážitky jsou zadarmo a přicházej bez pozvání. Přicházej, když to nejmíň čekáš.
